Proza - obvezno besedilo 2017/18

Marek Šindelka

Zůstaňte s námi

Luk

„Ze školy tě vyhoděj, to je myslím jasný,“ říká Petr teď už úplně zbytečně. Z vedlejšího sedadla jako by zavanul chlad. S razancí, která ho samotného překvapila, podřadil. Jako by něco vykloubil, jako by lámal něco živého. Odbočil na lesní cestu. Podíval se na kluka. Seděl bez hnutí, beze změny, bledý, cizí. Na co myslí? Dívá se nahoru, do korun stromů. Aspoň mluv, Jakube! Neschovávej se mi! Jenže Jakub mlčí, cesta stoupá, o sklo se rozbíjí déšť. Kluk jménem Jakub. Syn v periferním vidění.

 „Hele, Kubo, duha!“ říká Petr, ukazuje, ale je to marné, zbytečné.

 „O tomhle ty už nerozhoduješ! Je ti to doufám jasný, ty už ne!“ rozčiluje se ta drobná, křehká žena. Bývalá žena. Bývalá Petrova žena. A Petra napadají zlá slova, ale nahlas radši říká: „Jano, prosim tě, já ti rozumím, mělas pravdu, tenkrát... Měli jsme s tím něco dělat. Ale takhle... To nejde. Přece Jakuba nechceš úplně ztratit!“

 Jenže Jana trvá na svém:

 „O tomhle ty už ne-roz-ho-du-ješ!“ a do rytmu zacvaká nožem o prkénko, cibule se rozpadne, z vedlejšího pokoje se ozve skřípot. Janino druhé dítě. Druhé s novým mužem. Nový muž stojí opřený o futra. Poslouchá. Mlčí.

 „Jakub není blázen,“ vypraví ze sebe Petr nejistě, „ani násilník, ani nic jinýho. Je citlivej, je mu čtrnáct, to je blbej věk. Období... Narazil na nějaký idioty, já nevim...“ Slyší sám sebe v sykotu páry, v kuchyni, která kdysi byla i jeho kuchyní. Tapeta s květinovým vzorem, kvůli kterému se pohádali. Flek na tapetě kousek nad stolem, čokoládový otisk prstu tříletého Jakuba.

 „Vyprovokovali ho,“ řekne nakonec Petr a zní to rozhodně. „Zajdu za ředitelem, ještě se to dá řešit...“

 „Co bys na tom sakra chtěl řešit?!“ sekne po něm Jana pohledem. Odřízne z mrkve nať. Pod nervózním pohybem škrabky vysvitne jiný odstín. „Řešit se to mělo, když mu bylo devět..., když sousedce oběsil kočku...“

 Petrovi se okamžitě vybaví to odpoledne. Léto, dusno, inverze, šedé nebe, všichni otupělí horkem, zpocení. Petr, Jana, Kuba a ta semetrika z přízemí, na kterou se Petr ve dveřích rozeřval, protože Jakuba přitáhla domů za ucho. Všichni stojí za domem, zírají na růžový lístek jazyka, na dvě vypoulené rybí oči, na neforemný chuchvalec pověšený na klepadle, který se ještě před hodinou jmenoval Mikeš.

 „Jano, tohle... občas... děti udělaj. Prostě... si to potřebujou vyzkoušet...“

 Jana se uchechtne. „Ty ses asi zbláznil. Takže s tím klukem, to si taky jenom něco potřeboval vyzkoušet.“

 „Kristepane, to jsou dvě úplně jiný věci! Tohle byla rvačka, nehoda.“

 „Ne, to nebyla nehoda. Ten kluk má zlomenou čelist.“

 „Vyprovokovali ho.“

 „To není pravda,“ řekne Jana, Petr zabubnuje prsty o stůl a zavrtí hlavou.

 „To, že si začal Jakub, je verze nějakejch smradů, to věříš víc jim?“

 Zvuk škrabky utichne. „Bylo to ve třídě plné dětí a... Jakub to přiznal.“

 „Blbost,“ vyrazí ze sebe Petr. „To je úplná hovadina! Nevím, proč to říká, ale není to pravda. Dělá to naschvál, nevím, říká to natruc, mně i tobě...“

Ticho.

 „Co se najednou tak staráš?!“ rozkřičí se Jana nečekaně, „kdes byl, když jsme tě potřebovali? To tys od nás odešel, jestli si nevzpomínáš! Ty! Za tou mrchou! Jak jsem to asi měla sama zvládat? Všechno jsi zkazil! Víš, jak tě měl Jakub rád? Jak se pořád ptal... Ty si takovej parchant! Vůbec ti neměli dovolit ho ještě vídat!“

 „Jano, já...“

 „Vypadni,“ řekne Jana tiše, chladně.

„Jano podívej, já tu nejsem kvůli tobě, ale kvůli Kubovi. Laskavě se uklidni. Takhle to nejde. Co si vůbec myslíš...“

 „Vypadni odsud!“ zařve Jana a řízne se přitom do prstu. Do bílého kruhu překrojeného celeru se vsakuje kapka krve. „Běž pryč!“ Slzy, bunda, boty, dveře, na chodbě je chladno, vlhký smrad sklepů.

 Vyjeli z lesa. Kolem se teď doširoka rozvírají pastviny. Petr zabrzdil, otočil klíčem, zvuk zmizel. Jakub se ani nehnul. Chvíli oba tiše sedí, setrvačně zírají do čelního skla. Je ticho. Oba ještě někde v páteři, v kostech cítí brnění motoru. Klid. Hlucho. Pastviny.

 „Tak jdem,“ přesekne to Petr.

 Jdou.

„Tak co, byls trénovat?“ ptá se Petr.

Jakub zavrtí hlavou. Stojí nad velkým otevřeným pouzdrem z černého laminátu. Skládá luk. Najednou drží v ruce zbraň. Jak zesílil. Jak vyrostl a zmužněl, napadne Petra. Před rokem mu ještě musel tětivu nasazovat sám. S jakou lehkostí to teď zvládl. Už dávno přešel na dospělou zbraň. Každý vystřelí desetkrát. Počítají, z terče vytahují studené kovové šípy, Po několika kolech se Petr zahledí přes pastviny, Jakub zrovna nasazuje šíp, už skoro napíná tětivu, Petr mu zlehka položí ruku na rameno, zastaví ho, kývne hlavou, „hele!“ zašeptá, jako by nechtěl vyplašit, polekat, Jakub otáčí hlavu, chvíli nerozumí, ale pak už vidí. U lesa nalevo od nich veliké, snad dvacetičlenné srnčí stádo. Oba mlčí, tiše je pozorují. Srny se klidně pasou, jsou daleko, takových dvě stě padesát, tři sta metrů, snad o nich vůbec neví, slabý vítr vane směrem k Petrovi s Jakubem, nemůžou je cítit. Nevědí o nich. A najednou Kuba šeptne: „Pojďme jednu střelit...“ A v Petrovi hrkne. Snad až příliš. Snad si toho i Kuba všiml a... Usměje se! Lehce, ale přece... Petr stojí jako opařený.

 „Pojďme!“ naléhá Jakub.

 Petr si Jakuba dál nejistě prohlíží a nakonec váhavě řekne „To nejde, Kubo...“

 „Proč?“

 „Jsou daleko... A... Nemusíš ji zabít. Postřelíš ji, ona uteče... Museli bysme ji pak hledat v lese... Dorazit ji...“

 „Tak jí budem hledat.“

 Petr skousne spodní ret. Sloupne z něj tenký vlásek prasklé kůže. Vyplivne.

 „Ty bys ji uměl... Zabít?“ podívá se na Jakuba.

 „Já nevím.“ pokrčí Kuba rameny „Možná... Máme přece nůž...“